Dnes je pátek 5. 8. 2011 a dlouho očekávaný okamžik je tady – vyrážíme po několika odkladech na cestu do Albánie. Narychlo se přidává Filip, způsobuje nám asi tisíc komplikací, (měníme dodávku za obytné auto, měníme i vlek, protože vezeme o jednu motorku navíc, je nutný nový ORV s nižší hmotností vleku atd.), ale přes to všechno vyjíždíme včas.

Plán cesty je jednoduchý, podobně jako mi všichni, obytkou s vlekem do Černé Hory, tam vybalíme věci, zkompletujeme polorozebrané motorky, nabalíme a druhý den ráno hurá na hraniční přechod (cca 20 km) do Albánie.

Cestu po D1 zpříjemňuje Filip. Na jedné čerpací stanici tankuje do skoro nového obytného Fiatu Natural, než si toho všimneme, natočí asi 10 litrů. Ten kluk se prostě vyplatí! Lukáš kupuje Coca Colu, asi pět litrů.

Po jinak nudné cestě přijíždíme odpoledne do kempu u jezera Plav kousek od hranic s Albánií. Zjišťuji, že během transportu u mého GS je zohýbaný ABS kroužek v předním kole, obávám se nejhoršího a skutečně po krátké jízdě zjišťuji, že to prostě NEBRZDÍ. Srovnat to nejde, řeším to jednoduše, odpojuji čidlo snímače a géeso teď brzdí velmi ostře, kontrolku ABS, která se divoce rozblikala, přelepuji kouskem elektr. pásky, to aby mě po zbytek cesty neznervózňovala. Večer ještě krátké posezení s panem domácím a jeho rakijí, Myslím, že motorky by na ní jely.

Neděle 7. 8. 2011

Časně ráno vstáváme a již okolo půl osmé vyrážíme, loučím se s obytkou, doufám, že ji tady po návratu najdeme. Hranice nacházíme na konci rozbité a prašné cesty. Konec konců toho prachu si ještě užijeme až až. Okamžitě si vzpomínám na scénu z pohádky Tři veteráni. Jejich celnice je té filmové velmi podobná. Černohorci nás odbavují velmi rychle, ale na albánské straně si celník naši návštěvu užívá. Jsme po dlouhé době jediní, kdo tam tudy projíždí. Každý pas důkladně prolistuje, a potom pečlivě orazítkuje. Vrací nám je spolu s techničáky a velmi se mu líbí géeso. Ty tři KTM 990 Adventure pouze přejede pohledem řidiče míjejícího zajetého psa.

Konečně Albánie – země betonových krytů Envara Hodži, prašných cest a hromad odpadků, ale taky krásných hor, mnoha jezer, řek a potoků, zajímavých měst a neméně zajímavých lidí. Plán cesty připravil Petr. Vše má pečlivě natrasováno ve své ohromné GPS, takže se ztrácíme už po deseti minutách jízdy. K jeho obhajobě je nutné podotknout, že mapy Albánie jsou velmi nepřesné, hlavně v odlehlých částech země, kde se budeme pohybovat dalších několik dní.

Cestu nakonec najdeme a směřujeme na jihozápad do města Shkoder. Cestou se seznamujeme s místními řidiči. Zažil jsem už dost, ale jak oni jezdí, se prostě popsat nedá. K tomu ještě rozbité silnice (asfalt do této části země nedorazil, ani do měst), hrozné vedro a všudypřítomný prach. Na motorkách máme všichni kvalitní pneu, takže nástrahami děr a hlubokých louží projedou i ti na KTM. Ve městě vybíráme místní peníze, stavujeme se na oběd a v myčce (ta je tady takový fenomén, že v každé vesničce najdete několik mycích boxů, ve kterých se neustále čistí auta, což je vzhledem ke stavu silnic naprostá zbytečnost). Teplota přesáhla 40 st., a dokonalé polití celého oblečení nás vždy alespoň na chvilku ochladí. Lukáš shání Coca Colu. Za městem silnice stoupá do hor. Dojíždíme do předpokládaného místa přenocování, horského hotelu – prý pět hvězd, spíš dvě, možná, ale s ramínky.

Večer dlouhá porada. Domlouváme změnu itineráře. Podle starého jsou etapy strašně krátké, vždy na dopoledne. Navíc nemáme mnoho času. Rozhodneme, že se zítra zrychleně přesuneme na jih země – je tam prý úžasná ponorková základna, a po její prohlídce se vrátíme již horami až k hranici s Černou Horou.

Pondělí 8. 8. 2011

Vstáváme brzo, ale už okolo deváté je strašné vedro. Odjíždíme po neobyčejně odporné snídani. Jedeme přes města Gramsh, Lezhe a Lac stále na jihovýchod. Před Tiranou se stáčíme na Durres, který leží na pobřeží Jadranu. Silnice jsou lepší, ostatní řidiči horší, mnohem horší. Na úseku něčeho, co je označené jako dálnice, proti mně běží oslík s kárkou. Je sám. Asi se potřeboval proběhnout. Hodně zpomalujeme. Taky cyklistů tady jezdí hodně, nejlépe v obou pruzích dálnice oběma směry. Neodoláme a jdeme se vykoupat na pláž. Nejdřív musíme překonat hradbu z odpadků, ještě že máme ty drapáky, člověk netuší, k čemu se můžou hodit.

Tady malá vložka z výjezdu na hromadu komunálního odpadu: v testu zvítězil Michelin Desert, na druhém místě Metzeler Caroo a jako absolutní propadák se ukázal Twinduro od Continentalu…

Moře ujde, nemáme čas, ponorky čekají. Odbočujeme na Fier a Vlore a po cca 350 km přijíždíme do míst, kde se Jadran setkává s Jónským mořem. Zdejší pláž je zcela zaplněna místními, po krátkém hledání nacházíme vjezd na základnu. JENŽE: u brány stojí vojáci se samopaly a na náš dotaz jen nechápavě kroutí hlavou. NE, opravdu dovnitř nemůžete, celá základna je v přísném režimu utajení a veřejnost sem nemá a neměla nikdy přístup. Od koho jsme ty informace jen měli??? Je už pozdě, do hor se vydáme až zítra, kempujeme na pláži. Filip prudí, že chce výhled na moře, tak přemísťujeme stany. Nakonec se k nám přidává cestovatel Thomas z Německa na úplně novém, ještě naleštěném GS, stavím to svoje vedle něj a vypadá jako chudý příbuzný. (Jaká evropská podobnost…) K večeři úžasná ryba a neúžasné víno, podle moravské stupnice třetí možnost (1. dá se,  2. nedá se, 3. dá se Pražákům).

Thomas nám vypráví o své cestě (je poprvé na motorce!). Jede přes Balkán do Turecka, potom na sever přes Rumunsko do Moldávie a zpět domů, cca 8 tis. Km. Držíme palce, Thomasi. Po večeři jdeme na průzkum okolí, je tady někde bar nebo tak něco. Thomas se loučí, ráno brzo vstává. Podarujeme ho jedním balením outdoorové svíčkové, je dojatý. Jsem zvědav, jak dojatý bude, až to sní… To jídlo je zajímavé tím, že má záruční dobu dva roky, je zcela bez konzervantů, opravdu se nekazí, ale taky nejde moc strávit.

Bar je příjemný. Lukáš si pochvaluje dostatek Coca Coly, dokonce hrahe živá hudba, ale dlouho se nezdržíme. Filip totiž vysvětluje místním mladíkům, co si o jejich zemi myslí. Je odvážný. Velmi. Setkáváme se s mnoha naježenými pohledy, kvapně odcházíme.

Vedro je i v noci.

Úterý 9. 8. 2011

Ráno nás čeká milé překvapení, na každé motorce je balení antiethanolu. Díky, Thomasi, asi jsi náš příchod zaznamenal. Snídaně po albánsku, asi jako včera. Vedle nás zalévají zasazené stromky dva místí. Již oblečeni se necháváme polít. Ti, kteří nemají pud sebezáchovy, to dokonce pijí. Nakonec nám s širokým úsměvem sdělí, že voda je ze septiku. Filip se ihned vrhá na lahev dezinfekce – 50% třešňovice z Tvarožné a vypaluje to. Vyrážíme do hor, bude tam lépe, míň odpadků, míň řidičů, míň barů…, hlavně tam nebude vedro, už ráno je 40 st. Naše cesta vede na severovýchod do oblasti pohoří Briga, jedeme po opuštěné stezce, spousta kamení a prachu. Odměnou je nám panoramatický výhled na krásnou krajinu. Stoupáme. Teplota ale taky. Okolo dvanácté zastavujeme pod obřím javorem u potoka a další tři hodiny poleháváme v tůních a ochlazujeme se. Petr vaří oběd! No, ohřívá. Jídlo ujde, jen je zvláštní, že ještě třetí den cítím přesně chuť jeleního ragú. Pokračujeme do hor, v jedné vesnici nás místní vracejí na odbočku, je to prý zkratka, trochu offroad říkají. Cesta je přísná a bude hůř. Eroze tu místy udělala víc jak metrová koryta, všude se povalují balvany. Na průzkum jede Petr, moje spojka má už dost. Tenhle úsek mi připomněl letošní Redbull Romaniacs, ale tam jsme to absolvovali na motorkách o míň jak poloviční váze. Dosahujeme hřebenu hor za cenu Filipova plexi (nevydrželo pád na šutr, z čeho to v tom Matigshofenu jenom dělaj?), stejně bylo moc veliké… Rozhodnutí, kde přenocujeme, je rychlé, pod námi je křišťálové jezero, v rychlosti stavíme stany a sháníme dříví, tma je tady pár minut po západu slunce. U ohně dostávám nápad: přečtu klukům něco z průvodce. Rovnou něco o kempování v horách. Kempování v odlehlých místech se zásadně nedoporučuje, za prvé: je zde mnoho medvědů, mnoho vlků a zdivočelých psů, za druhé: obyvatelé trvale žijící v horách nemají turisty příliš rádi a téměř všichni jsou ozbrojeni. Shrnu to. Spí jen Petr, my ostatní sedíme u ohně a čekáme na východ slunce. Lukáš pije Coca Colu.
Středa 10. 8. 2011

Ráno snídaně (ne albánská) a koupel v jezeře, žádné stopy medvěda ani vlka. Balíme a snažíme se zorientovat. Cestu na několikátý pokus nacházíme. Projíždíme krásnou krajinou, občas poloopuštěnou vesnicí s pár lidmi. Několikrát přejíždíme řeku Osum, teče v hlubokém korytě a most přes ni je vždy zážitek. Míříme do města Berat, asi nejhezčí město Albánie. Krátká prohlídka a pokračujeme na sever. Dnes se chceme dostat k přehradě na řece Drin, odtud nám jede trajekt nedaleko  hranice s Kosovem.  Cestou tankujeme na jedné z čepacích stanic sítě Kastrati, samozřejmě to nikdo nevyfotí. Do cíle dojíždíme okolo páté odpoledne, ale trajekt pojede zítra, doslovně: možná zítra. Majitel baru nám nabízí možnost přespání u něj v baru. Jsme nevyspalí a utahaní z toho strašného vedra. Přístaviště se plní auty i náklaďáky, tak pro jistotu zůstáváme a držíme si místo ve frontě. Nejdřív se snažíme usnout na střeše baru, ale fouká silný vítr, asi o půlnoci to vzdáme a jdeme si lehnout na zem mezi stolky, špínu a vajgly. Nejhorší jsou ale myši. Běhají všude a je jich moc. Sám majitel ráno přiznává, že tam myši každou noc hrají fotbal, ale v noci na dnešek měli asi mistrák.

Čtvrtek 11.8.

Majitel nás budí už před šestou, chce otevřít podnik. Parkoviště se zaplnilo a auta stojí i v tunelu, kterým jediným se sem dá dostat. Okolo 10 hod. přijíždí trajekt a nastává zmatek (pravý Balkán). Na loď najíždí všichni najednou bez jakékoliv organizace a teprve když je jasné, že se všichni nevejdou, začíná to posádka řešit. Neustálé troubení, křik a zmatené povely sledujeme už ze střechy trajektu. Asi po hodině zmatků odplouváme. Cesta je zážitek, řeka nádherně meandruje a tvoří mnoho zátok. Kolikrát si říkáme, že cesta končí, ale nakonec se trajekt vždy někudy protáhne dál. Po více jak dvou hodinách nastává opět zmatek. Auta vyjíždí ven naprosto chaoticky. Tentokrát už auta naráží do sebe, občas upadne nějaké zrcátko či blinkr. Naše motorky jsou schované v boční kóji, kam na ně nikdo nemůže. Do hodiny po opuštění  trajektu přijíždíme přes Bajram Curri do Kosova. Na hranicích platíme pojištění 15 Euro a přes měso Pec míříme na hranici s Černou Horou. Za městem Pec cesta vede soutěskou řeky. Projíždíme nádherné serpentiny, stále stoupáme. Je tady dost silný provoz. Dojíždíme na hranici s Černou Horou. Na druhé straně je nádherný asfalt, jaká změna a dlouhé serpentiny dolů až k jezeru Plav. Lukáš nachází pod sedadlem v autě litr Coca Coly.

Narychlo balíme a loučíme se s majitelem kempu, máme víc jak půldenní zpoždění. Cesta domů je celkem nuda. I Filip tankuje naftu. V Praze jsme okolo 14 hodiny v pátek 12. 8. 2011, a pak že to za týden nedáme…

Ujeto autem 2760 km, na motorkách 1050 km. Bez vážnějších škod a zcela zdraví (myslím fyzicky, viď Filipe?))