Již se stává pravidlem, že každé jaro zahajujeme závodní sezónu v Rumunském Aradu na soutěži King of the Hill. Ani letos tomu nebylo jinak. Předpověď nebyla uplně příznivá, ale startovné zaplacené a jsme sakra nějací enduráci.

Vyráželi jsme s bratrem ve středu večer. Na místo jsme dorazili ráno okolo čtvrté a trošičku nás znervózňovala venkovní teplota, která se pohybovala u mínus sedmičky. Říkám, no nic, to zaspíme, ráno bude líp. Vstavali jsme po deváté a venku nula. Bylo to zlepšení, ale ne takové, jaké jsem si představoval. Zjistili jsme, že dvůr, který sloužil jako depo je pro letošek zavřený. Naštěstí ten druhý, kde je mycí kout na motorky je otevřen. Místo jsme si mohli vybrat, protože tu nikdo jiný nebyl. Betonová plocha, přípojka na proud a Toiky, ucházející. Než byl karavan na nohách, řítí se k nám domorodec, zjevně majitel nemovitosti s lahví v ruce. Říkám si, to nebude jen tak, ten chce prachy a chlast je místo google překladače. Taky jo, stahnul nás o Eura, ochutnali jsme tsujku a hned jsme byli kámoši. Pak jsme dali snídani ve vyhřátém karavanu a začal boj s leností a těžkými víčky. Je ti jasný, že jestli se nezvedneme teď, tak na to dneska nevlezem, říká Lukáš a vidim jak se natahuje na sedačku. Vstáváme a jdeme něco dělat. Obléknout a do hor. Pro nás zvláštní pohled na ty zasněžené kopce. Dali jsme pár cestiček a snažili se najit naše tréninkové kopce. To se také podařilo, ale jejich sjízdnost byla slabší. Skladba povrchu byla totiž dost zrádná. Sníh, mokré listí, měkká hlína a v tom naházené zasněžené klacky. Pecka, co víc si přát. Červená 754 a ve předu jehlička byla slušná volba. S tímto zjištěním se lze spokojit a vyrážíme zpět. Večer jdeme jako zodpovědní závodníci včas spinkat. Čeká nás prolog v Aradu.

Do města jsme jeli raději dodávkou, protože je to asi třicet kilometrů. Parkování přímo v objektu asi nějaké zbourané haly a hned vedle trať prologu. Tak jako ostatní jezdci jsme to šli okouknout. To, co jsme vyděli bylo hrozný a ještě k tomu zasněžený. Motal se tam i bagr a dodělával věci, které asi za ten rok nestihli, no Rumuni. Pak rozprava a zkušební kolo. Gumy jak namazané mýdlem, kusy cihel a kamenů nebyly pod sněhem vidět a nahnali nás i na velké kamení a klády. Zjistili, že to nebyl krok zprávným směrem a do závodů pro hobby jezdce je naštěstí nezařadili. Startovalo se v řadách po 10-15 lidech a toho plánu, který měli na začátku, se zase tak moc nedrželi. Což se ukázalo jako výhoda, když jsem nestihl svůj start. Lukáš odstartoval asi ve třetí lajně a s rozvahou hledal nejlepší stopu a vyplatilo se. Druhým kolem si zajistil sobotní start ze 14 místa. Zato já, co jsem tam předváděl? Nacpal jsem se asi do osmé rozjížďky, start se povedl, ale už v první zatáčce se přede mnou rozplacnul nějaký jouda a já si navlékl přední kolo do jeho motorky. Než jsem ho vyndal, už byli všichni pryč. Když jsem je dojel a rozjižděl se na skok z gum, tak si ten kluk rozmyslel, že ho vlastně neskočí a začal brzdit. To nemohlo skončit jinak, než že ho sestřelím zezadu a natlačím do gum. Taky jo. Říkám si, že tohle kolo je v pytli, ale to druhé zamakám. Trať už začala být značně použitá a najít stopu na skok bylo stále složitější. Všechno šlo podle plánu až k přejezdu pneumatik z náklaďáku, které jsou jen stažené a pod motorkou se hýbou, tam došlo k jezdecké chybě, kdy jsem tam vysel a měl jsem kolečka ve vzduchu. Tím jsem si vysloužil start do dalšího dne ze 49 místa. Startovalo 133 hobíků, tak první půlka, ale mohlo být líp. Ale jak říká Zdeno závody jsou až zítra.

Tradičně se startovalo za kostelem v 10:00. Jako zkušené matadory nás nechávalo v klidu chaotické pobíhání lidí v depu a odjezd některých  již v 9 směrem na start. Nejdřív startuje PRO, pak EXP, VET a nakonec hobiti. To je času fůra. Dorazili jsme tam na pohodu v 10:15 a k mému velkému překvapení byly všechny kategorie na trati a startovali hobíci. Pořadatel chodil mezi motorkama a zoufale vyvolával Lukášovo číslo. Tak jsem ho protahnul až na start a se slovy doprovázím staršího bratra, se mi podařilo odstartovat pár sekund za ním. Trať byla hodně podobná té loňské, ale naštěstí přihledli k počasí a některé úseky vynechali. První tankovačka byla před třetím checkpointem. Na řidítkách se houpala cedulka s dvanácti checkpointy a jelikož každý sjezd i výjezd značně ubíral sil, tak jsem začal pochybovat o tom, zda je reálné se dostat do cíle. Potom proběhl zásek v potoce, kde byl strom, kterého jsem si nevšiml a ten mě sesadil ze stoje dřív, než jsem stihl něco udělat. Další tankovačka před pětkou. Bylo mi divné, že by benzín měl vystačit až do cíle, ale nevěnoval jsem tomu větší pozornost. Až když jsem vyjel ze sedmičky a začal jsem okolí poznávat, tak bylo jasné, že se blížím směrem k cíli. To by bylo v pořádku, ale po sedmičce? Někde je chyba, špatně jsem odbočil, něco přehlédl? Co teď? No už se dojedu zeptat do cíle, bylo to nejblíž a snad mi poradí. Snažil jsem se zjistit situaci a dozvěděl jsem se, že jsem opravdu v cíli, že trať upravili a zkrátili a že to říkali na včerejší rozpravě, kde bylo prý asi patnáct lidí. Jestli to nebylo proto, že byla asi v deset večer a všichni už byli zalezlí v karavanech a spacácích, protože byla zase zima jako prase. Každopádně v cíli a všechy checkpointy a vypadalo to, že i slušný čas.

Lukáš to dotáhl na dvojku a tam ho stáhli a poslali po silnici do depa. Ukázalo se, že většina lidí na tom byla hůř než já, tak jsem vyjel krásný dvanáctý plácek. V depu trocha mytí, trocha montování a motorky na další den jak ze žurnálu.

Start třetího dne jsme nebrali na lehkou váhu, pořadí zajišťovalo start ze třetí řady. Jelo se kolo, které mělo asi 23 kilometrů, takže spíš trošku sprint. Dojel jsem první pětku a když jsem vyděl, jak to ženou, tak si říkám, že musím v pondělí do práce a tak jsem zvolnil na udržitelnou rychlost a to jsou to hobíci. V zasněžených kopcích jsme hledali vhodnou stopu pod fáborkama a zažíval jsem dosud nepoznaný pocit jízdy na špičce pole. V první desítce jsem se udržel až do cíle. Byl jsem spokojen. Vrátil jsem se do depa a začal věci připravovat na odjezd. Pak dorazil i Lukáš servaný jak borůvka, protože se trať strašně rozjezdila a při startu ze zadních míst si to vyžral až do dna. Rychlé zabalení za sluníčka a 15ti stupňů, rozloučení s moravskou buňkou a bez povědomí o výsledcích jsme vyrazili k domovu. U Budapešti volal Zdeno Cyprian, že vyhrál veterány, David vyhrál profíky, Lukáš 82 a já jsem se vyšplhal v hobby na perfektní 8 místo.

Takže krásné výsledky, žádné zranění, motorky funkční, nakonec super ježdění. Sečteno a podtrženo parádní závody, které jsme si moc užili.

Ondra Voňavka